Nikdo ani neví ani netuší, jakými složitými pochody se člověk k přesným pravidlům pálení alkoholu z hrušek dostal. Zda to byly pokusy, nebo víceméně náhoda, nebo vnuknutí…

Je nejvýše pravděpodobné, že se nikdo nedozví, jak a kde přesně to celé vzniklo. Nám zůstává jen fakt, že kvalitně vypálená hruškovice je balzám na tělo i duši.

O tom, co je správně vypálené se samozřejmě vedou spory. Mezi kamarády, mezi sousedy i mezi vesnicemi. Všichni totiž dělají kvas, a i když je v základě každý stejný, přece jen je výsledek skoro pokaždé jiný. A nejen mezi sousedy, ale i ze stejného stromu může mít vypálená hruškovice jinou chuť a může jí být méně nebo více. Je to dáno mimo jiné také cukernatostí. Čím více slunce, tím vyšší cukernatost, tím lepší chuť. To je všeobecně známo.

Spory o chuť hruškovice samozřejmě jsou, ale dle mého skromného názoru jsou naprosto zbytečné. Tak jako se někteří lidé neshodnou v jiných věcech, neshodnou se ani zde. Někdo má rád silnější aroma, někdo zase chuť, někdo pálí na padesát procent, někdo na padesát dva. Prostě, co chalupa, to jiná hruškovice.

Hospodyně umí z hrušek udělat i hrušková povidla, ale mužská část si jistě plody hlídá, aby zbylo na kořaličku. Nebo ještě lépe, aby všechno skončilo v sudech a zbylo jen na povidla.

Kvas je pak bedlivě hlídán, opečováván, je k němu čicháno a mnozí se k němu i možná modlí. Každý majitel sudů s kvasem si pak přeje, aby „tekla“ a aby jí bylo hodně. Pokud ovšem dá někdo přednost kvantitě na úkor kvality, může se snadno stát, že se taková hruškovice pít nedá. Tedy, dá, ale mohou ji pozřít jen skutečně otrlí lidé, kteří jsou schopni vypít i živé květy či polituru na kopyta.

Kvalitní hruškovice je lahodná a voňavá a pít se musí s požitkem. A pokud možno nepřehánět. Ona je to totiž také pěkně zákeřná potvůrka. Takže se zde držte pravidla, všeho s mírou.